Iva Frühlingová 11.05. 1982
Tak jsem dostala za úkol povědět vám, co se mi až do vzniku kapely NO PAN!C pracovně přihodilo. Od mých 14-ti let jsem se docela úspěšně plácala v pařížskym modelingu. Život ve Francii byl fajn, ale modní svět mě nijak zvlášť neoslovil, a já čím dál tím víc prahla po hudbě. V šestnácti letech jsem potkala kluka, kterej měl kapelu TURN OVER. Hráli všechny možný převzatý písničky, od Lennyho Kravitze, až po Beatles. Nejdřív jsem jen chodila na jejich zkoušky, pak mi nabídli přidat pár vokálů a zanedlouho jsem se stala regulerním členem kapely.
Pořád mi to ale nějak nestačilo, a tak jsem kluky požádala, aby mi pomohli pár těch mnou zpívaných písniček nahrát. S CD, které obsahovalo tři skladby, jsem začala pátrat po producentech, se kterými bych mohla začít tvořit vlastní hudbu a jít si svou vysněnou cestou. Viděla jsem jich několik a dva z nich, Michel Eli a Thierry Said, se mi asi po týdnu ozvali zpátky, a tak vznikla moje první deska LITVÍNOV. Single OU TU VEUX se ujal ve francouzských rádiích a LA MUERTE zabodovala v Belgii. V tu dobu to byly dokonce jedny z nejhranějších písní v již zmíněných státech.
Zanedlouho se mi splnil i ten největší sen – koncertovat v legendárním sále OLYMPIA v Paříži a to dokonce dvakrát! První byl duet s tamní hvězdou JEAN-LUISEM AUBERTEM a podruhé jsem si užívala jako předskokan rockového RAPHAELA. Při tom všem si mě všimnul francouzský zpěvák BENJAMIN BIOLAY, se kterým jsem si zazpívala duet v sále REX, hostovala mu v jedné písni na jeho desce NEGATIVE a dělala mu předskokanku v LA CIGALE. Moje radost byla podtržena cenou TALENT ROKU v rádiu FRANCE BLEU.
V témže roce jsem se z osobních důvodů vrátila do Čech a k mému překvapení si moje francouzská muzika našla posluchače i u nás doma. Na důkaz toho jsem si šla vyzvednout ZLATOU A PLATINOVOU DESKU za prodej LITVÍNOVA. S hudbou jsem pochopitelně chtěla pokračovat, a tak jsem si v roce 2004 našla muzikanty, kteří mě při koncertech doprovázeli. Na jaře 2005 jsme si projeli republiku jako předkapela ANNY K. Tam jsme se po poslednim koncertě rozloučili s bubeníkem a po měsíci jsme našli nového. Byl to VÁCLAV POLANSKÝ (nynější člen kapely NO PAN!C).
V létě 2005 jsem nazpívala duet NĚKDY STAČÍ DÁT JEN DECH s MEKY ŽBIRKOU, který byl znělkou k seriálu ORDINACE V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ. Musím říct, že nebýt režiséra FILIPA RENČE, který použil skoro celou desku LITVÍNOV ve svém filmu ROMÁN PRO ŽENY, tak bych zřejmě těch úspěchů slavila v Čechách o něco míň. Na podzim roku 2005 jsme s mými muzikanty natočili mojí druhou desku BABY DOLL, a pak jsem se radovala ještě víc; v prosinci 2005 jsem byla nominovaná na OBJEV ROKU v anketě ČESKÝ SLAVÍK MATTONI, v lednu 2006 nominace na zpěvačku roku ve vyhlášení výročních cen Akademie populární hudby ANDĚL ALLIANZ 2005, v prosinci mě čekal první titul SKOKAN ROKU v anketě ČESKÝ SLAVÍK, v březnu 2006 další umístění 2.místo v kategorii ZPĚVAČKA ROKU v anketě ŽEBŘÍK 2006 hudebního časopisu Report, další rok jsem se ve stejné anketě a kategorii umístila jako 3. ZPĚVAČKA ROKU. Za tu dobu jsme s kapelou odehráli spoustu koncertů.
Nejradši vzpomínám na moje vůbec první turné k desce Baby doll. Ovšem turné nám byly snad souzený v tom, že jsme cestou vždycky museli někoho poztrácet, protože v tomto období odešel náš kytarista, ale naštěstí za sebe měl skvělou náhradu! PETERA BOŠKU (nynější člen kapely NO PANIC!). Pak jsem v Paříži natočila moje už třetí album STRIP TWIST, které je doteď moje nejoblíbenější. Při něm jsme nechali jít toho nejskvělejšího člověka, našeho pana basistu, vlastní cestou a objevili nového. Ten měl ovšem později práce až nad hlavu a moje kapela pro něj nemohla dále být prioritou.
Po našich dvou úspěšných vánočních akustických koncertech v PLANETÁRIÍCH jsme tedy zůstali jen my tři. Byli jsme trochu unavení věčným ztrácením lidí po cestách. Navíc jsme po celou tu dobu měli spoustu hudebních nápadů, které se pro francouzské desky nedaly využít. Jeden den jsme popíjeli vínko a dumali nad životem jako už stokrát předtím, ale něco bylo jinak. Byli jsme už jen tři a toužili po změně. Už ani nevím, kdo to řekl první, protože se to najednou zdálo jako samozřejmost. Kluci vzali kytary a začali hrát, já začala broukat pár melodií a oni broukali taky. Tužka, kterou jsme snad drželi všichni tři, plodila text za textem, a tak vznikla kapela NO PANIC!.
